ZALOŽENO 1857
Původní cukrovar byl v místě dnešního areálu lihovaru založen před 161 lety, v roce 1856. Od první kampaně, která začala v říjnu 1858, až do té poslední uplynulo (i s přestávkami) 150 let, během kterých závod zpracoval miliony tun řepy a vyrobil statisíce tun cukru.
Cukrovar ve Vrdech nebyl prvním zpracovatelem cukrovky v této obci. Již v roce 1851 se o výrobu cukru v malém pokoušel místní rolník Václav Drahokoupil. Jeho podnik později noví majitelé přebudovali na sušárnu čekanky.
Řada dalších cukrovarů fungovala i v okolních obcích. V roce 1868 byl v Dolních Bučicích založen rolnický cukrovar. Ten díky dobré surovinové základně a zajištěnému přístupu k vodě slušně prosperoval. Další cukrovary pracovaly například v Čáslavi (od 1811), ve Žlebech (1812), v Kutné Hoře (1841), v Hostačově (1846), v Močovicích (1870), v Tupadlech (1870), v Žakách (1910). Cukr se vařil i v Žehušicích, Drobovicích, ve Filipově, Okřesanči, Golčově Jeníkově. V některých se výroba udržela jen několik let, některé podniky naopak pracovaly poměrně dlouho. Ve Žlebech do roku 1929, v Močovicích do 1930, v Hostačově proběhla poslední kampaň v roce 1958.
Zakladatel cukrovaru ve Vrdech, vídeňský rodák, Alexandr Schoeller (1805 – 1886) byl členem velkopodnikatelské rodiny, obchodníkem, bankéřem, zakladatelem mnoha podniků (spolupracoval i s Alfredem Kruppem), mimo jiné i řady cukrovarů – v Rakousku, Uhrách i českých zemích. Zde ještě před Vrdy vybudoval roku 1850 cukrovar v Čakovicích, 1854 koupil a rozšířil Patzeltův cukrovar v Čáslavi. Byl největším cukrovarnickým podnikatelem v Čechách a jedním z nejvýznamnějších plátců daně v Rakousku – Uhersku. Vyznamenal a do rytířského stavu ho povýšil sám císař, proto byl znám také jako baron Alexandr von Schoeller.
Založením cukrovaru ve Vrdech se Schoeller „strefil“ do velké cukrovarnické konjunktury 60. a 70. let 19. století. V roce 1873 se 235 českých cukrovarů podílelo z 90% na produkci cukru v celé monarchii. Statistiky dokazují, že v 90. letech představovala výroba českých cukrovarů 20% světové produkce této komodity.
Počátek Schoellerova podnikání ve Vrdech byl skromný, vinou omezených možností nákupu cukrovky jí během první kampaně cukrovar zpracoval jen 13 300 tun. Již rok nato ale získává do pronájmu dvory Výčapy, Vlačice, později i Žehušice a Horní Bučice. I díky tomu podnik přestál krizi a mohl se dále rozšiřovat. V roce 1905 proběhla rozsáhlá rekonstrukce. O rok později byla uzavřena filiálka v Čáslavi, stroje odtud byly odvezeny a budovy prodány pánům dr. Emilu Pickovi a Františku Meiselovi, zakladatelům dnešního Kosmosu.
V roce 1910 se firma změnila na Cukrovary Schoeller a spol., akciová společnost (kromě Vrdů sem patřily Čakovice, Mratín, Mnichovo Hradiště a Kralupy). V následujícím roce došlo k odkupu konkurenčního dolnobučického cukrovaru, který byl následně zrušen a veškerá výroba se přesunula do Vrdů. Zdejší cukrovar se tak stal nejvýznamnějším na Čáslavsku. Až do 30. let 20. století pak výrobní kapacita cukrovaru rostla. Výjimkou byla válečná léta a krátká krize v polovině 20. let. V době vzniku Republiky československé v roce 1918 pracovaly na jejím území 163 cukrovary, mezi nimi samozřejmě Vrdy.
V dobré kondici se vrdský cukrovar nacházel i těsně před druhou světovou válkou.
V majetku rodiny Schoellerů se cukrovar ve Vrdech udržel 92 let. Konec přineslo až do znárodnění v roce 1948. Následovala celá řada změn, na počátku 50. let se posléze mění na Cukrovar a rafinerii cukru ve Vrdech, národní podnik a od roku 1951 se spolu s Hostačovem mění na Čáslavské cukrovary, národní podnik.
V této době byl závod dále rozšiřován a modernizován. Původní kvasírna spódia byla v roce 1951 nákladem téměř 300 tisíc Kčs přestavěna na kotelnu, vybavenou hnědouhelným kotlem Fairbairn. Nejdůležitější ale byla modernizace technologických celků. Ta pokračovala i v šedesátých a následujících letech. Postupně se zvyšovala i zpracovatelská kapacita závodu, která v 90. letech dosahovala 1 000 tun za 24 hodin, tedy asi 90 000 tun za kampaň.
S tím pokračovaly i změny organizační struktury. Závod ve Vrdech byl nějaký čas součástí n.p. Pardubické cukrovary, od roku 1958 patřil zase pod Kolínské cukrovary. V roce 1981 se stal koncernovým podnikem, aby se o osm let později změnil na státní podnik.
Po privatizaci se stává v roce 1991 součástí akciové společnosti Union cukr Kolín, do které vstupuje francouzský kapitál. Francouzští vlastníci společnost, ve které kromě Vrdů figurovaly cukrovary v Českém Brodu, Cerhenicích a Nymburce na přelomu let 1997/8 kapitálově zcela ovládli – a postupně zavřeli. Ve Vrdech se provoz po 142 letech zastavil 3. 3. 1998.
Tehdy asi jen málokdo věřil, že zdejší cukrovar, poté co společnost upadla do konkurzu, nepotká stejný osud, jako jeho někdejší souputníky – totiž postupná změna v mrtvé ruiny. Avšak i zázraky se občas dějí. Zásluhou tehdejšího odpovědného a prozíravého vedení byl cukrovar v okamžiku zrušení výroby skutečně hermeticky uzavřen, to zabránilo jinak a jinde obvyklému drancování. I díky tomu se na podzim 1999 našel kupec – společnost Dehtochema Bitumat podnikatele Otakara Moťky. Přestože výrobní program této společnosti z Bělé pod Bezdězem byl zaměřen především na výrobu střešních krytin a hydroizolačních materiálů, ve Vrdech skutečně obnovil výrobu cukru.
První kampaň 2000/2001 byla kvůli nedostatku suroviny „slabší“, zpracovalo se při ní 62 000 tun řepy, která se „proměnila“ na 16 000 t cukru.
S novou kapitolou fungování cukrovaru jsou spojeny další rekonstrukční a modernizační práce. Nastupuje automatizace, je nainstalován nový řídicí systém Centum CS 1000 od společnosti Yokogawa. Opět roste zpracovatelská kapacita – z 1 200 t řepy denně na 1 500 t a následně až na konečné tři tisíce tun za 24 hodin.
Ale opět se objevuje problém se zajištěním dostatku suroviny, tj.řepy. Cukrovka, která se pěstovala v blízkém okolí, již nemohla stačit. Zemědělci vzhledem k evidentní postupné likvidaci českého cukrovarnictví omezovali osevní plochy. To cukrovar v posledních letech donutilo nakupovat řepu až na Jičínsku. Již dříve se v zájmu využití výrobní kapacity ve Vrdech např. zpracovával i surový cukr z Ovčár nebo Nymburka.
Cukr z Vrdů šel pro svoji kvalitu vždy velice dobře na odbyt, a to nejen v tuzemsku. Jako z jediného cukrovaru v rámci Kolínských cukrovarů putovala většina produkce do zahraničí.
Za dobu existence cukrovarnického závodu opouštěl cukr jeho brány v nejrůznějších podobách. Jako kostky, moučka, nebo dokonce v pětikilových homolích. Převážně však jako krystal v padesáti nebo stokilových pytlích. V 70. a 80. letech pak i v malospotřebitelských jedno nebo pětikilových baleních. Pro pověstný krystal si do Vrdů jezdili i pekaři z Moravy, ve velkém ho zde nakupovaly čokoládovny, likérky, výrobci nealkoholických nápojů a dětské stravy.
V poslední kampani cukrovar vyrobil 45 000 tun „bílého zlata“.
Vyráběli zde vynikající lidé, kterých se tu vystřídaly tisíce. Ve 30. letech minulého století v kampani pracovalo 900 zaměstnanců. V 90. letech to bylo stále ještě 600 lidí – po dvou stovkách na směně. Stálých přitom bylo kolem 120, ostatní byli kampaňoví brigádníci, kteří zastávali převážně práce, u kterých více než o kvalifikaci šlo o fyzickou sílu.
Jak se závod modernizoval, požadavků na pracovní síly ubývalo. V kampani 1997/8 to bylo již jen 85 lidí, tu úplně poslední v roce 2005 zvládlo pouhých 70 pracovníků.
Vše se radikálně změnilo v momentě, kdy se majitel rozhodl přebudovat závod ve Vrdech na výrobnu bioetanolu – bezvodého lihu, sloužícího jako částečná náhražka fosilních surovin v motorových palivech. A tak se místní cukrovar definitivně změnil na lihovar Ethanol Energy, a.s..
